„Jsem vyučující na Vyšší odborné škole sociálně právní v Jasmínové ulici v Praze 10. V mé pedagogické praxi se prolínají dvě roviny začleňování osob se znevýhodněním do společnosti, jednak profesní příprava budoucích sociálních pracovníků a sociálních pedagogů, jednak vlastní výuka studentů se znevýhodněním,“ říká Věra Veselá, doktorka filosofie a pedagožka s dlouholetou praxí.
„Naše škola je zaměřena na vzdělávání budoucích sociálních pracovníků a sociálních pedagogů. Studenti se komplexně seznamují s problematikou jedinců s různým znevýhodněním. Získávají informace týkající se biologické stránky života těchto lidí, poznávají jejich psychiku i sociální život. Teoretický vhled do problematiky je u nás ve škole intenzivně propojen s praxí, přímým kontaktem s klienty v různých zařízeních, do nichž jsou jedinci se znevýhodněním začleněni, tedy i ve školách,“ upřesňuje Věra Veselá zaměření vyšší odborné školy, na které vyučuje.
„Myšlenka inkluze je mi blízká též vzhledem k tomu, že i v naší škole jsou studenti s různým znevýhodněním. Bezbariérový přístup umožňuje vzdělávání studentům na vozíčku, relativně častou problematikou jsou specifické poruchy učení, ve třídě jsem vyučovala i dívku s Downovým syndromem, která také úspěšně naši školu absolvovala“ popisuje Věra Veselá zkušenosti ze své pedagogické praxe. „Kromě uvedeného jsem v kontaktu s dětmi se znevýhodněním v rámci hiporehabilitačního tábora, kde příležitostně pomáhám,“ dodává ke své pravidelné dobrovolnické práci na táboře pro děti s nejrůznějším znevýhodněním a jejich rodiny, který každoročně na Liberecku pořádá Sdružení SRAZ působící v Toulcově dvoře.
„Začleňování studentů se znevýhodněním do pedagogického procesu nikdy nebyl problém. Někteří studenti potřebovali více času na zpracování učiva, na přípravu ke zkouškám, což bylo vždy řešitelné, a přispělo i pomáhající zaměření vrstevníků s jejich empatií,“ upřesňuje Věra Veselá.
„Co si tedy myslím o inkluzi? Jedním z problémů je vnímání, prožívání a vztahování se k odlišnosti. Odlišnost obecně často vzbuzuje nejistotu a nedůvěru. Přijetím a zpracováním této skutečnosti ovšem každý získává specifické poznání, kterého by jinak nedosáhl. Člověk, který se řadí k většinové společnosti, se učí empatii, jiným hodnotám, proniká do jiných „světů“, což je obohacující. Jedinec, který si své znevýhodnění uvědomuje (záleží na kvalitě a míře znevýhodnění) a je v kontaktu s běžným životem, je vystaven nutnosti hledat cesty k překonání svých obtíží. Tito lidé mohou reálně ukázat, že hranice toho, kam lze dojít, zatím nejsou známé. A to je pak darem pro všechny,“ vysvětluje Věra Veselá svůj postoj k inkluzi, kterou vnímá jako vzájemně obohacující.
„Inkluze samozřejmě je náročnou cestou. Neobejde se bez potřebných finančních prostředků. Nutný je odpovídající výzkum a vzdělávání pedagogů a pracovníků jiných profesí, kteří jsou v kontaktu s osobami se znevýhodněním. Potřebná je osvěta a především otevřenost všech zúčastněných,“ uzavírá Věra Veselá a poukazuje tak na skutečnost, že na inkluzi je třeba aktivně pracovat a všestranně ji podporovat.