„Školou a přijetím to začíná a v životě, práci a vztazích to pak pokračuje. Je jednodušší oslovit manažera firmy, aby mladíka s postižením zaměstnal, jestliže má ze školy nenahraditelnou osobní zkušenost a vyrostl-li s někým, komu je třeba v něčem trochu pomoci, aby mohl zažít úspěch jako každý jiný,“ říká Lenka Skálová, která se ve společnosti Rytmus – od klienta k občanovi podporující samostatnost a nezávislost osob převážně s mentálním postižením, věnuje podpoře samostatného bydlení.
„Více jak deset let pracuji s dospělými lidmi, kteří většinou do školy vůbec nechodili, nebo při nejlepším jen chvíli do nějaké té speciální. Nemají jako my spolužáky, se kterými můžou vzpomínat na učitele a nezapomenutelné příhody. A až teď „dohánějí“ to, co jim systém, když byli malí, odepřel. Ve čtyřiceti až padesáti letech se učí číst, psát a používat kalkulačku, aby si mohli spočítat peníze. Co ale už určitě nikdy nedoženou, jsou obyčejná školní přátelství,“ popisuje Lenka Skálová svou každodenní zkušenost se svými klienty.
„Škola je pro všechny děti bez rozdílu důležitá. Nikdo není lepší nebo horší, nikdo není ani pomalejší, jen má své tempo a možná právě proto si všimne takových věcí na světě, které bez něj ten rychlý nikdy neuvidí. Bez toho, aby různé děti vyrůstaly spolu a učily se od sebe, nenajdeme cestu k inkluzi,“ vysvětluje Lenka Skálová, proč považuje právě školní inkluzi za základní stavební kámen pro celý další život.
„V dětství není nic důležitějšího, než mít přirozené vzory a být součástí třídy, která tě bere takového, jaký jsi. A naše role, rodičů, učitelů, asistentů, je umožnit všem dětem bez rozdílu, být spolu s ostatními dětmi. S těmi, co vyrůstají ve stejném městě, ulici nebo paneláku,“ dodává.
„Práce ve sdružení Rytmus mě naučila, že se vždy vyplatí hledat cestu, i když je to těžké. Naučila jsem se spolupracovat, radit se a zkoušet další a další možnosti, jak na to. Když je někde zádrhel, nevzdat to a zkusit to znovu a jinak. Ve škole, která chce být pro každého, to musí fungovat stejně. Mám v sobě jistou naději. Ty děti, které vyrostou s dětmi s postižením, budou s nimi od malička v jedné třídě a stanou se pak učiteli, nebo řediteli škol, nebudou řešit, jestli inkluze jde nebo nejde. Budou řešit jak na to, aby dětem ve třídě bylo spolu fajn,“ uzavírá Lenka Skálová s optimismem sobě vlastním a na závěr přidává výstižný příklad ze své praxe.
Podělím se o jeden silný moment, který jsem zažila při setkání dospělého mladíka s postižením a dětmi ze třetí třídy.
Při společném povídání a určité souvislosti mladík dětem říká: „Já jsem do školy chodit nemohl.“
A hned se jeden rozverný chlapec ozval: „Jé, to by bylo parádní, to já bych byl rád, kdybych do školy chodit nemusel.“
Já jsem se ho zeptala, co by místo školy dělal?
„Chodil bych ven a hrál si,“ odpověděl mi bez zaváhání.
A já se znovu zeptala a s kým? Ostatní děti by byly přeci ve škole? A odpoledne by ti možná kluci zapomněli říct, že jdou na hřiště, protože když nechodíš do školy, nepočítají s tebou. A taky, protože tě ze školy moc neznají, se možná víc bojí tvé epilepsie, protože neví, jak to vypadá a říkají se o ní hrozné věci. Možná bys nemohl být s klukama a neměl bys kamarády, které máš teď.
Oba na sebe chvíli koukali. Mladík s epilepsií, který nemá kamarády, a tak moc by si je přál, a ten malý kluk, co mu rychle došlo, že by s ním nikdy neměnil.
Po nějaké době, kousek v ústraní, se ke mně stejný chlapeček naklonil a důležitě mi povídá: „Myslím si, že není správné, že ten pán nemohl chodit do školy!“